Radio Vaticana
ČBK
Holy See Press Office
Návštěvnost


od 27.12.2003
Oblastní Charita Jihlava

Katolický týdeník

Ministranti



Ministrantské schůzky

Ministrantské schůzky se konají v pátky v 16:30 hodin. Začátek v školním roce 2016/17 je v pátek 30. září 2016.

Přihláška

Přihláška 2016/17 pdf

Vyplněnou přihlášku odevzdejte co nejdříve kterémukoliv knězi v naší farnosti nebo v kanceláři na faře. Děkujeme.

Další informace

věk: od 8 do 14 let, v pátek od 16:30 na faře, v sakristii a v kostele sv. Jakuba nebo na zahradě fary.
Setkání ministrantů slouží pro vzájemné poznávání ministrantů i zábavu, pro „učení“ se nových zajímavých věcí v liturgii. Občas shlédneme dokumenty rozšiřující naše obzory ve víře a o církvi.

Vedení

Vedou starší ministranti pod dozorem Dominika Štamberu.
Kontakt: 731 327 743, ministrantijihlava@gmail.com

Ministrantské stupně

Loni jsme vstoupili nově do „školy“ ministrantských dovedností. Při mši svaté je potřebné, aby ministrant uměl u oltáře dobře pomáhat knězi, aby znal důležité části liturgie a věci v ní používané. Musí také umět přemýšlet a správně včas reagovat. Je dobré, když se pak kněz při mši svaté na ministranta může spolehnout, protože ví, že svoji službu bezpečně zvládne.

Pro přehlednost jsme proto službu ministranta rozdělili do 9 ministrantských stupňů (úrovní, hodností). Postupně se tak naučíte správně ovládat „liturgickou řeč“ a můžete být pak sami příkladem a vzorem pro další a menší.

ZAČÁTEČNÍK – pravidelně chodí na ministrantské schůzky, snaží se dostat na vyšší úroveň, nebojí se zeptat zkušenějších – zejména Rádce.
REKRUT – zná kostel a dokáže se v něm pohybovat důstojně a podle liturgických pravidel, ovládá službu „kosšíky“, „zvonky“ a „loďka“.
RÁDCE – umí se postarat o ministranty rekruty a začátečníky, pomáhá s oblékáním, poradí jak chodit při bohoslužbě, zná jednotlivé části mše svaté (co po čem následuje), zodpovědně vykonává službu „patena“ a „svíčky“.
SLUŽEBNÍK OLTÁŘE – zná a umí najít a připravit věci přede mší, aby nic nechybělo, dokáže vykonávat službu „přisluhování (příprava oltáře)“.
MISALISTA – orientuje se v misále a ovládá službu „misál“.
ČTENÁŘ I. – ovládá službu „přímluvy“, dokáže jasně a srozumitelně přečíst prosby, nastavit si mikrofon…
ČOUDMISTR – umí službu „kadidlo“, dokáže ho rozdělat, chodit s ním důstojně a se vší vážností.
ČTENÁŘ II. – ovládá službu „čtení“, čte zřetelně a pomalu, aby mu ostatní rozuměli.
MISTR MINISTRANT -umí všechny služby vysvětlit a vykonávat. Je dobrým příkladem všem lidem v kostele.



Dokladem toho, že uvedený stupeň služby ovládáte, je pak odznak s označením, který postupně obdržíte – viz obrázek vedle.



Pamatujte, že
NESTAČÍ SLUŽBU UMĚT, ALE UMĚT JI SPRÁVNĚ!



Pro rozšíření svých znalostí máte také k dispozici jednak časopis pro ministranty „Tarsicius“, který je k dostání v sakristii našich kostelů a je dostupný také na webu po kliknutí na Časopis Tarsicius. Starší čísla časopisu (od roku 2003 dodnes) pak najdete v Archivu.

A jednak „Malou pomůcku pro ministranty“, kterou najdete níže.




Malá pomůcka ministrantům

(pro potřeby svatojakubské farnosti z různých pramenů sestavil P. Petr Ivan Božik, O.Praem.)

ÚVODEM

Liturgie katolické církve – Ježíšovy církve, je krásná a rozmanitá. Vždyť v církvi je přítomný On sám, jak to přislíbil apoštolům. Pro ministranty je ale liturgie především tím, jak za sebou následují jednotlivé části bohoslužby. Liturgie však tímto zdaleka nekončí. V jistém smyslu je liturgie to, co oživuje celou mši svatou. My si zde alespoň krátce rozebereme základní pojmy, postoje a předměty.

1. LITURGICKÝ ROK

To, co se odehrálo kdysi v životě Ježíše Krista, to se v různých liturgických slaveních obnovuje tajemným, ale skutečným způsobem v srdcích věřících. Každý rok si připomínáme události Ježíšova života od Jeho narození, přes smrt na kříži a nanebevstoupení, až do seslání Ducha Svatého. Tajemství Ježíšova života během liturgického roku při slavení liturgie katolické církve, mají zásadní význam pro náš duchovní život. Během roku se je snažíme postupně prožít. Čerpáme z Ježíšovy lásky k nám. A v liturgii během celého roku vnímáme také lidi – světce, kteří nám ukázali jakými různými způsoby možno následovat Ježíše a uskutečňovat lásku v každodenním životě.

Pomůckou nám je liturgický kalendář (direktář), kde je zaznačeno jaká slavnost, svátek nebo památka světce nebo světice, na ten-který den připadne. Nacházejí se v něm i další informace pro slavení liturgie.

Události Ježíšova života se v historii odehrály jen jednou, a to v Palestině před asi 2000 lety. Těmito událostmi, především svojí smrtí a zmrtvýchvstáním, Ježíš uskutečnil naši spásu. Právě proto jednotlivé události Jeho života v liturgii nazýváme tajemstvími spásy. Máme mít na nich účast a prožívat je spolu s Ježíšem a Jeho církví, kterou tvoříme.

Jednotlivé doby liturgického roku:

Advent je dobou očekávání příchodu Pána Ježíše. Začíná o první adventní neděli.

Vánoční doba je doba, během které slavíme tajemství narození Pána Ježíše. Začíná vigilií (v předvečer) dne Narození Páně a končí svátkem Křtu Páně.

Půst je doba přípravy na Velikonoce. Klade se důraz na utrpení a smrt Pána Ježíše. Začíná Popeleční středou a končí ranní mší svatou na Zelený čtvrtek.

Svatý týden je tvořen dny od Květné neděle, přes Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotou až do Zmrtvýchvstání Pá­ně.

Velikonoční triduum (3 dny) začíná večerní mší svatou na památku poslední večeře na Zelený čtvrtek a končí oslavou zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista o Velikonoční neděli.

Velikonoční doba začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně. Trvá 50 dnů. Končí slavností Seslání Ducha Svatého (Letnice).

Liturgické mezidobí trvá 33 nebo 34 týdnů. Více si zde připomínáme působení a kázání Pána Ježíše. V této době se rovněž oslavuje nejvíce svatých a to zpravidla v den jejich smrti, tedy v den jejich narození pro nebe. Liturgické mezidobí má dvě části: první začíná po svátku Křtu Páně a trvá do Popeleční středy. Druhá část začíná pondělí po slavnosti Seslání Ducha Svatého a končí v týdnu po neděli Ježíše Krista Krále.

2. POSTOJE V LITURGII

Člověk vyjadřuje vztah k Bohu nejen svými slovy, ale také svým postojem. V liturgii má všechno svůj význam. Ministrant a každý mladý křesťan má proto poznat symboly, postoje a gesta. Má dobře znát liturgickou řeč. Jen tehdy se bude moci naplno účastnit oslavy Boha. Proto si zde vysvětlíme nejzákladnější liturgická pravidla:

Pokleknutí je vzdání úcty Bohu. Když přicházíme do kostela, pokleknutím pozdravíme Ježíše přítomného v Eucharistii ve svatostánku. Poklekneme na pravé koleno. Když poklekáme společně, pak se snažíme pokleknout všichni najednou.

Klečením vyjadřujeme pokoru. Je projevem klanění se Bohu. Bůh je větší než my. U oltáře klečíme vzpřímeně a tiše. Nesedíme na patách.

Úklona také znamená vzdání úcty. Při liturgii zdravíme oltář úklonou kdykoliv procházíme před ním z jedné strany na druhou. Je to nejdůležitější místo v kostele, které kněz dokonce uctívá políbením. Tělo je vzpřímené, skláníme pouze hlavu a trochu ramena. Úklonu děláme pomalu a uctivě.

Sezení, když sedíme v kostele naznačujeme tím, že nikam nespěcháme, ale máme čas pro Ježíše a chceme mu v klidu naslouchat. Ruce můžeme mít položeny na kolenou.

Stání je symbolem připravenosti i bdělosti. Kdo stojí, nespí, ale je připraven vydat se na cestu nebo splnit nějaký úkol. I v každodenním životě vyjadřujeme stáním úctu vůči tomu, s kým mluvíme. Stání v kostele pak znamená nejen připravenost naslouchat, ale také udělat to, co chce Bůh. Stojíme rovně, vzpřímeně, neopíráme se o zeď nebo o lavici.

Sepnuté ruce znamenají ochotu sloužit. Při liturgii si je nedáváme za záda, ani nám nevisí volně u těla. Jestliže držíme ruce sepnuté, dáváme tím najevo, že se modlíme nejen ústy, ale také srdcem. Dlaně jsou sepnuty k sobě. Takto sepnuté ruce vyjadřují, že modlitba má stoupat vzhůru k Bohu. Dávno v minulosti služebníci vyjadřovali oddanost svému pánu tak, že si klekli a takto sepnuté ruce dali do rukou svého pána. Tím ho uznávali za svého pána. V liturgii tento postoj vyjadřuje, že naším pánem je Bůh.

Podáním ruky vyjadřujeme odpuštění, přátelství, jednotu. Při mši svaté si podáváme ruce před svatým přijímáním po slovech „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ Nejprve podá ruku kněz ministrantům, ti pak navzájem mezi sebou. Při podání ruky se díváme do očí. Ten, kdo podává ruku, říká „Pokoj Tobě“, druhý odpovídá „I s Tebou.“

Rozpjaté ruce kněze při modlitbě všem připomínají, že Bůh nás zve k sobě. I my, když máme někoho rádi a chceme mu jít vstříc, vztáhneme k němu ruce. Ruce Ježíše na kříži nám také připomínají to, abychom mu byli podobní.

Chůze u oltáře vyjadřuje radost a připravenost k službě. Tedy ne zmatek na bojišti. K oltáři zcela jistě nepatří ani poklus.

Znamení kříže naznačuje, že Ježíš z lásky k nám zemřel na kříži. Na začátku a na konci mše svaté děláme velký kříž. Také na začátku a na konci modlitby. Pravou rukou (prsty jsou spolu) se dotýkáme čela, srdce, levého a pak pravého ramene. Malý kříž děláme při mši svaté před evangeliem tak, že palcem pravé ruky děláme křížek na čele jako symbol, že o Ježíšových slovech budeme rozvažovat, na ústech jako vyjádření, že o Ježíšových slovech budeme mluvit, na srdci jako znamení, že Ježíšova slova chceme uchovávat ve svém srdci. Znamení kříže konejme vždy hezky. Máme si přitom vždy uvědomovat, co děláme.

Ústa v liturgii radostně užíváme při odpovědích a při zpěvu. Kdo jen nesrozumitelně mluví nebo kdo mlčí, jistě nemá na mysli službu Pánu. Kdo dokáže mluvit jasně, zřetelně a správně, dává najevo, že bere svoji službu s vážností. Zúčastňuje se jí tak zcela.

Tedy můžeme říct, že jistá jednotnost a harmonie přidává liturgii na její kráse. Ale naší snahou při ministrování u oltáře ať není drezúra, ale přirozenost. Ne strnulost, ale hloubka našeho vztahu a láska k Bohu, která se má projevovat ve všem co u oltáře děláme.

3. PROSTOR KOSTELA

V kostele má všechno své místo. Nic zde není uloženo náhodou. To proto, aby služba byla důstojná, přirozená a plna lásky. Možná v každém kostele je to trochu jinak. Praktický život a každý posvátný prostor si vyžaduje určité změny. Ale to podstatné v každém kostele určitě je. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě jakéhokoliv katolického kostela.

Kříž je posvátné znamení v naši křesťanské symbolice. Připomíná nám umučení Ježíše Krista a je znamením našeho vykoupení. Známe vícero tvarů kříže, například latinský, ondřejský, řecký, patriarchální, maltézský. Kříž na oltáři nebo v jeho blízkosti nám připomíná, že při každé mši svaté Ježíš mezi námi zpřítomňuje svoji oběť na kříži. Také nám připomíná, jak nás Bůh miluje.

Oltář je podobný „stolu“, kolem kterého se shromažďujeme jako při Poslední večeři, kdy Ježíš shromáždil své apoštoly. Oltář je nejdůležitějším místem v kostele. Při mši svaté přichází k nám na oltáři pod způsobou chleba a vína živý Ježíš. Oltář zdravíme úklonou. Kněz ho na začátku a na konci mše svaté políbí.

Ambon je místem, odkud čteme Písmo svaté a kněz evangelium. Pamatujme si, že když čteme při liturgii Bibli, mluví k nám Bůh.

Sedes je sedadlo pro kněze (nebo pro toho, kdo předsedá bohoslužbě). Kněz k sedes přichází na začátku liturgického slavení. Odtud vede společnou modlitbu a na konci mše svaté z tohoto místa dává požehnání.

Věčné světlo je znamením přítomnosti Ježíše v Eucharistii ve svatostánku. Obvykle bývá červené barvy. Jestliže světlo nesvítí, svatostánek je prázdný. Nebo pouze není elektřina :-).

Ve svatostánku uchováváme Eucharistii, aby byla k dispozici pro nemocné a pro ty, kdo se nemohou účastnit společného slavení. Také k tiché adoraci, kdykoliv jsme v kostele. Ve svatostánku zůstává s námi neustále živý Ježíš pod způsobou chleba. Když procházíme před svatostánkem, pozdravíme Pána vždy pokleknutím na pravé koleno.

Abak (boční stolek u oltáře) je malý stolek, na kterém jsou připraveny věci potřebné ke mši svaté, např. kalich apod.

Paškál (velikonoční svíce) je velká a krásně zdobená svíce, která nám připomíná vzkříšeného Ježíše. Žehná se každý rok po západu slunce na začátku liturgie Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu. Je ozdobená křížem, aktuálním letopočtem, prvním a posledním písmenem řecké abecedy: alfou (A) a omegou (Ω). Plamen paškálu nám připomíná, že Ježíš žije. Kříž, že na kříži pro nás zemřel. Letopočet znamená, že Ježíš zůstává s námi během celého roku. První a poslední písmeno abecedy nám připomínají, že On je počátek i konec všeho. Paškál je vždy ve farním kostele, kde se uděluje křest.

Sakristie je místnost, kde probíhá příprava k slavení liturgie. Zde se někdy řeší také jiné důležité věci, které přináší život farnosti. Do sakristie chodí ministranti často. Ne proto, aby se tam bavili, ale proto, aby se dobře připravili k službě u oltáře. Jejich úkolem je, aby se včas oblékli do ministrantského oblečení a upravili se. Pak se rozdělí služby, ke kterým se mají všichni připravit. Především pak ti, kdo budou číst. Přede mší svatou a po ni se společně modlíme. Po mši svaté si ministranti také pečlivě uloží své ministrantské oblečení, aby zůstalo čisté a nepomačkané.

Zpovědnice (příp. zpovědní místnost) je prostor, kde se vysluhuje svátost smíření (zpověď). Při křtu jsme dostali Boží život. Kdo ho hříchem ztratí, má se smířit s Bohem ve svátosti smíření. Zpovědnic může být v kostele několik. Někde bývá zpovědní místnost. Při zpovědi můžeme klečet, sedět, jsme-li staří nebo nemocní i stát.

Křtitelnice je zdobená nádoba, ve které uchováváme křestní vodu. Ve farním kostele se na tomto místě uděluje křest.

Kropenka je menší nádoba (často bývá kamenná, někdy přímo ve zdi kostela) se svěcenou vodou. Bývá umístěna u všech vchodů do kostela a někdy i do sakristie. Když se při příchodu a odchodu z kostela přežehnáváme, připomínáme si tak vždy vlastní křest – očištění od hříchů.

4. LITURGICKÉ BARVY

Protože při liturgii vnímáme nejen z poslechu, ale i očima, barvy v dané liturgické době zvýrazňují její charakter. Jsou to:

Bílá je barva radosti. Používá se o svátcích Páně, Panny Marie, andělů, ve vánoční a velikonoční době a o svátcích svatých, kteří nezemřeli mučednickou smrtí.

Červená je barva lásky, ohně a krve. Používá se o Květné neděli, na Velký pátek, Svatodušní svátky, na svátky a památky mučedníků.

Zelená je barva naděje. Používá se o nedělích a všedních dnech v liturgickém mezidobí.

Fialová je barva pokání. Používá se v adventu, v postní době, ve mších za zemřelé a na pohřbech.

Zlatá je barva důstojnosti a slavnosti, proto se může používat o velkých slavnostech.

Růžová vyjadřuje radost z příchodu Ježíše, z toho, že vykoupí lidi. Může se použít pouze o 3. adventní neděli nebo o 4. postní neděli.

5. OBLEČENÍ

Klerika je černý oděv většinou diecézních kněží, sahající až ke kotníkům.

Hábit je oděv řeholních kněží a bratří. Každý řád (řehole) má svůj typický oděv různých barev a tvarů, např. premonstráti mají bílý hábit.

Humerál si obléká kněz přes ramena a kolem krku pod albu. Jestliže je alba při krku s límečkem, humerál se nemusí používat.

Alba je dlouhá bílá tunika, která sahá ke kotníkům.

Cingulum je provaz nebo pás, kterým se podvazuje, nebo je přepásána alba kolem pasu. Pro kněze je převážně bílé barvy.

Štola je znakem kněžské služby. Nosí ji jáhen (diakon), kněz i biskup. Je to stuha, pás látky, který splývá jáhnovi z levého ramena na pravý bok, kněžím a biskupovi splývá přes obě ramena dolů. Používá se v různých liturgických barvách.

Ornát je vrchní liturgický oděv kněze a biskupa, který nosí při mši svaté. Používá se v různých liturgických barvách.

Dalmatika je liturgický oděv jáhna (diakona) při mši svaté. Podobá se ornátu, ale má široké rukávy. Je v různých liturgických barvách.

Pluviál – je dlouhý ozdobný plášť (někdy bývá s kapucí). Může se používat při procesích, pohřbech, požehnáních a obřadech jako např. křest apod. Je v různých liturgických barvách.

Rocheta je bílá košile s rukávy a hranatým výřezem kolem krku, nebo u krku na stáhnutí.

Velum (k požehnání) je široký ozdobný pruh látky, který zakrývá ramena a ruce kněze při požehnání Nejsvětější Eucharistií.

Mozeta je část oděvu kanovníků, může být různé barvy. U premonstrátů je bílá, s knoflíky a s malou kapucí vzadu.

Biret je hranatá pokrývka hlavy. Diecézní kněží používají černý, biskup fialový a kardinál červený. Premonstráti používají bílý biret.

Jako ministrantské oblečení se nejčastěji užívá sukně (komže), límec a rocheta. Sukně a límec jsou stejné barvy, nejčastěji černé. Rocheta je barvy bílé. Ministrant však může mít oblečenou také albu, přepásanou bílým cingulem, nebo cingulem dle liturgické barvy:

Límec obléká se na ramena pod rochetu.

Sukně (komže) je dlouhá sukně, která sahá až ke kotníkům.

Rocheta je bílá košile s rukávy a výřezem kolem krku.

Ministrantská alba je dlouhá bílá tunika sahající až ke kotníkům.

6. LITURGICKÉ PŘEDMĚTY

Korporál je čtverec z bílého plátna. Na korporál se klade kalich, patena (miska s hostiemi), ciborium nebo monstrance. Rozkládá se uprostřed oltáře blíž ke knězi, vyšitým křížkem k sobě (nebo je někdy křížek vyšitý uprostřed).

Patena (miska na hostie) vkládá se do ní chléb – hostie, které se ve mši svaté proměňují na Kristovo tělo.

Kalich je zhotoven z ušlechtilých materiálů, nejčastěji je pozlacen.

Purifikatorium je bílá rouška k utírání kalicha a pateny. Často má vyšitý křížek.

Pala je čtverec z pevné látky, potažený ozdobnou látkou nebo nápisem. Klade se na kalich a chrání před upadnutím nečistoty do kalicha.

Kalichové velum je čtvercová přikrývka na kalich v různých liturgických barvách. Při mši svaté má mít stejnou barvu jako ornát kněze.

Konvičky jsou nejčastěji skleněné nebo kovové nádobky na víno a vodu. Někdy nesou označení: V = víno (z latinského „vinum“) a A = voda (z latinského „aqua“).

Lavabo je bílá rouška k utírání rukou kněze po umytí. Většinou se pokládá na konvičky. Křížek má mít vyšitý na okraji nebo je bez křížku (purifikatorium ho má mít uprostřed). Lavabo se také jmenuje souprava k mytí rukou kněze při mši svaté.

Patena k svatému přijímání je plochý tácek různého tvaru, někdy bývá zlacený. Má zabránit případnému upadnutí hostie na zem při podávání svatého přijímání.

Kadidelnice je kovová nádobka na uhlí, do které se při liturgii sype kadidlo. Visí na řetízkách a používá se k slavnostní liturgii a k požehnání.

Loďka je kovová nádobka se lžičkou na kadidlo.

Kadidlo je vonná pryskyřice. Může být přírodní nebo syntetická. Má různou vůni.

Aspergil je převážně kovová nádobka na svěcenou vodu s kropáčem. Používá se k pokropení lidu. Také při různých požehnáních.

Ciborium je „velký kalich“ s víkem. Uchovává se v něm Eucharistie ve svatostánku.

Ciboriové vélum je zdobená přikrývka, kterou se přikrývá ciborium.

Monstrance je umělecky zhotovená a pozlacená schránka, do které se vkládá velká proměněná hostie. Používá se k vystavení Eucharistie k pokloně a při svátostném požehnaní. Obsahuje lunulu, do které se Eucharistie upevňuje.

Pyxida (pyxis) je schránka, v které se uchovává velká proměněná hostie do monstrance.

7. LITURGICKÉ KNIHY

Misál obsahuje všechny modlitby mše svaté. Jsou seřazeny v pořadí jednotlivých částí mše svaté a liturgického roku. Kvůli správné orientaci v misálu je vhodné nastudovat si úvod a příslušné rubriky.

Lekcionář obsahuje čtení ze Starého i Nového Zákona a žalmy. Název pochází z latinského slova „lectio = čtení“. Má několik dílů, v kterých jsou čtení pro jednotlivé liturgické doby, slavnosti, svátky a památky svatých. V naši zemi se užívá – I. (A, B, C), II., III., IV., V., VI/a, VI/b.

Přímluvy obsahují prosby (společné modlitby věřících) ke mši svaté. Přímluvy jsou rovněž v zadní části v Misálu. V knihách přímluv jsou však sestaveny pro různé příležitosti.

Kancionál je zpěvník obsahující písně, které zpíváme společně při bohoslužbách. Název pochází z latinského slova „cantus = zpěv“.

Zpěvy s odpovědí lidu obsahují notované žalmy ke mši svaté.

8. LITURGICKÁ SYMBOLIKA

Chléb přinášený na oltář, je znamením lidské práce a dobrých skutků, které dáváme Bohu. Vznikl z mnohých zrn. Také my, i když je nás mnoho, máme být podle Ježíšových slov všichni jedno.

Mešní víno se vyrábí z hroznů. Po lisování se nechá vykvasit. Musí být přírodní (bez cukru a jiných přísad). Může být bílé nebo červené. Ve mši svaté symbolizuje bolest a utrpení a proměňuje se na Kristovu krev. Ve chvíli, kdy přinášíme chléb a víno k oltáři, máme v nitru i my přinést k oltáři všechno, co ve svém životě prožíváme.

Víno s vodou, kněz (nebo jáhen) při přípravě darů do kalicha s vínem přidává pár kapek vody. To znamená, že k Ježíšově oběti chceme přidat také sebe. Voda se smíchá s vínem tak, že se již nedají rozdělit. Rovněž my chceme být takto nerozlučně spojeni s Kristem.

Voda dává život a očišťuje. Při křtu znamená, že Bůh odpouští hříchy a dává milost. Když ministrant nalévá knězi vodu na ruce, kněz se potichu modlí „Pane, smyj ze mne moji vinu a očisť mne od hříchů.“ Omytí vyjadřuje očištění od hříchů.

Sůl má silné konzervační účinky, chrání potraviny před zkázou. Může se přidávat do svěcené vody a udržuje ji tak čistou. Podobně Ježíš působí v nás. Sůl také dává jídlu chuť a vzbuzuje žízeň. Sůl ve svěcené vodě pak naznačuje, že s Ježíšem se náš život nezkazí a bude mít tu správnou chuť.

Kadidlo, když se zrna vonného kadidla nasypou na rozžhavené uhlí, za malou chvíli vydávají vůni. Stoupající dým je symbolem naší modlitby, která má být pozorná a Bohu příjemná. V římské říši se kadidlo zapalovalo před důležitými nebo vysoce postavenými osobami, stalo se znamením úcty. Kadidlo užívané při mši svaté má sloužit k Boží oslavě, vyjadřuje naši úctu a klanění se Bohu. Liturgie je mystérium, nezapomínejme na to.

Světlo svíček a plamen ohně jsou symbolem Ježíše, který o sobě řekl „Já jsem světlo světa.“ (Evangelium Janovo 7, 12).

Popel je znamením pomíjivosti. Nic netrvá věčně, pouze Bůh. Na Popeleční středu se uděluje „popelec“, který má pocházet ze spálených ratolestí (kočiček) z loňské Květné neděle. Přijetím znamení popelce člověk dává najevo, že si uvědomuje pomíjivost všeho a že svoji jedinou jistotu hledá v Bohu.

Olej je znamením síly. V starověkém Římě se zápasníci mazali olejem, aby snadněji vyklouzli nepřátelům z rukou. Také plavci, kteří měli být dlouhou dobu v chladné vodě, se mazali olejem, aby lépe odolávali chladnému prostředí.

V liturgii se oleje užívají při křtu, biřmování, pomazání nemocných a při svěcení kněží. Užíváme tyto druhy olejů:

  1. olej katechumenů (označeno „C“ nebo někdy „O“),
  2. olej nemocných (označeno „I“),
  3. křižmo (označeno „CH“ nebo někdy „C“).

Všechny tyto oleje obvykle světí biskup v hlavním kostele své diecéze (katedrále). A to na Zelený čtvrtek při dopolední mši svaté. Pak jsou rozdělovány do každé farnosti k udílení svátostí během celého roku.

Olej katechumenů se užívá k pomazání katechumenů, tj. těch, kdo se připravují ke křtu. Má být znamením posily v boji se Zlým. Olej nemocných se užívá při pomazání nemocných (latinsky „oleum infirmorum“). Olej má léčivé účinky, tlumí bolest. Pomazání nemocných posiluje nemocné na duši i na těle, tlumí jejich bolest a úzkost. Křižmo je olej, do kterého jsou přimíchány vonné přísady. U Izraelitů a jiných tehdejších národů uváděli krále do úřadu tak, že je pomazali olejem. Také slovo „Kristus“ pochází z řeckého slova „Christos“ a znamená „Pomazaný“. Hebrejsky zní toto slovo „Mesiáš“. Pomazání křižmem u křtu a zvláště u biřmování, znamená převzetí poslání žít podle Ježíše.

Zvuk zvonků nás v liturgii upozorňuje na něco velmi důležitého. Ohlašuje začátek mše svaté a při proměňování nás upozorňuje, abychom vzdali úctu Ježíši přítomnému na oltáři v Eucharistii.

Zvony na kostelní věži svolávají lid ke mši svaté nebo k modlitbě několikrát za den. Mají svá jména. Malému zvonu se říká „umíráček“.

Dřevěné klapačky se používají namísto zvonků na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Jejich zvuk je symbolem smutku nad Ježíšovým utrpením a smrtí. Na Bílou sobotu večer opět znějí zvony naplno, kdy již ohlašují radost z Kristova vzkříšení.

9. CO PŘIPRAVIT KE MŠI SVATÉ

Na abak (boční stolek u oltáře) připravíme kalich, na kterém je purifikatorium, pala a korporál. Vše může být přikryto vélem příslušné liturgické barvy. V neděli a případně o slavnostech, připravíme košíky ke sbírce. Na ambon připravíme Lekcionář se správně připravenými lekcemi, které označíme záložkou. Pokud možno, ještě předtím je dáme přečíst lidem – lektorům, aby si čtení předem připravili. Připravíme také knihu Přímluv. K sedes (sedadlu pro kněze) dáme Misál, v neděli také farní ohlášky případně další potřebné věci např. pro děti. Na malý stolek uprostřed kostela (je obvykle mezi lavicemi uprostřed nebo vzadu) připravíme konvičky s vínem a vodou, patenu s dostatkem malých hostií a s jednou velkou hostií. Někde se ještě připravuje nádoba s malými hostiemi a lžičkou pro nabírání – to tam, kde si lidé sami dávají hostie do pateny. K svatostánku připravíme klíč. Z oltáře odložíme vrchní (barevnou) přikrývku, aby zůstalo jen oltářní plátno. Poblíž oltáře připravíme zvonky, pokud tam již nejsou. Několik minut přede mší svatou zapálíme svíčky na oltáři. A nakonec chvíli přede mší svatou rozsvítíme potřebná světla v kostele a zapneme ozvučení.

Po mši svaté nezapomeneme zase všechny věci z kostela uklidit a uložit je na svá místa v sakristii. Až potom se jdeme převléct a uložit si svoje ministrantské oblečení.

PŘÁNÍ NA ZÁVĚR

Jestliže Ti tato „pomůcka“ pomohla rozšířit si přehled o liturgii, kterou pravidelně prožíváš v kostele, pak splnila z poloviny svůj účel. Druhou polovinou je, abys prožíval s opravdovostí to, co v kostele slavíš. To ale můžeš jen tehdy, pokud budeš milovat Ježíše, často s Ním mluvit v modlitbě a hlavně podle Jeho učení každý den žít. K této nesnadné, ale krásné cestě za Ježíšem v Jeho církvi Ti přeji odvahu!

P. Petr, farář

(Pro vlastní potřebu farnosti. Text si neklade za cíl důkladně popsat liturgii. Slouží pro potřeby ministrantům. Sestaveno z různých pramenů.)

Copyright © 2002 - 2017 svjakub.cz | site admin Jakub Kodet | Designed by Ladislav Palán & Tomáš Štambera
Developed by Robin Obůrka (eXtremeHost develop center)
Liturgický kalendář

úterý 6. velikonočního týdne
sv. Jan Křtitel de Rossi

1. čtení:
Sk 16,22-34
Žalm:
Zl 138
2. čtení:

Evangelium:
Jan 16,5-11
Liturgický direktář
řádu premonstrátů 2017
Týden s Božím slovem
Neděle s dětmi
Katecheze pro děti
K zamyšlení
Buďme tedy velmi opatrní v prognózách. Stále ještě platí slovo Augustinovo, že člověk je propast a co z ní vystupuje, nemůže nikdo bezpečně vědět předem. A kdo věří tomu, že Církev je určována nejen lidskou hlubinou, nýbrž sahá do větší, nekonečné hlubiny Boží, ten má obzvláště dobrý důvod držet se zpátky v předpovědích, jejichž naivní vševědoucnost může být projevem naprosté neznalosti dějin.
Joseph Ratzinger (z přednášky „Wie wird die Kirche im Jahre 2000 aussehen“, 25. 12. 1969)
Kancelář

Návštěvní hodiny ve farní kanceláři jsou obvykle:

PO, ST, PÁ 9 - 11 a 15 – 17.

Schůzku je vždy lepší si předem domluvit. Setkat s knězem se můžete vždy v kostele v čase před a po bohoslužbě.
Více v menu KONTAKTY.

Novinky

18.5.2017
Přehled pozvaných kněží k duchovním obnovám v adventu a postu od roku 2008 dodnes najdete v menu "Historie > Duchovní obnovy".

4.4.2017
První svaté přijímání dětí 21.5.2017. Udělování svátosti biřmování 11.6.2017. Další info v menu "Kalendář událostí".

24.3.2017
Velikonoční bohoslužby a informace již najdete na webu.

27.2.2017
Příležitost k svátosti smíření před Velikonocemi je po celou dobu postní před každou bohoslužbou (do středy Svatého týdne).

17.12.2016
Přehled hlavních vánočních bohoslužeb 2016/2017 najdete na webu farnosti.

27.9.2016
Nový Svatojakubský farní kalendář 2017 si můžete pořídit v kostelech naší farnosti a v kanceláři fary.

24.9.2016
Informace k udělování svátosti biřmování v naší farnosti najdete v menu "Farní aktivity > Příprava k biřmování".

Další novinky...